Melanija

Historie

Od místa, kde stála Melanija, to bylo do otcovy dílny v Peresopnycji dvacet kroků. Ke dvoru městské stráže naproti — stejně tolik. Domů nešla.

V dílně se opravovaly vozy, hospodářské nářadí, koňské postroje a prosté zbraně pro stráž. Rodina nepatřila k nejbohatším měšťanům Volyně, ale žila v jistotě a na velkou práci si mohla najímat lidi. Otec měl dva syny a neměl jediný důvod myslet o dceři jinak, než jak o dcerách mysleli všichni.

Melanija nosila do strážního dvora opravenou výstroj, většinu strážných znala jménem a dokázala celé hodiny přihlížet, jak cvičí. Ještě jako dospívající začala prosit, aby směla cvičit s nimi. Zprvu to brali jako hru. Když jí říkali, že je kopí příliš těžké, přišla druhý den zas. Když jí vysvětlovali, že drží ratiště špatně, zapamatovala si to a zkoušela znovu.

Nakonec ji jedna ze starších strážkyň, jménem Ulyta, začala učit doopravdy. O síle úderu nemluvila skoro vůbec. Místo toho nutila Melaniju sledovat protivníkovy nohy, vzdálenost mezi lidmi a volný prostor kolem nich. Dobrý kopiník, opakovala Ulyta, začíná boj ještě před prvním výpadem: musíš vědět, kam může nepřítel šlápnout, kdo stojí za ním, kdo mu kryje bok a kde se po úderu ocitneš ty sám.

Právě to jí šlo nejlépe — a právě tady vážila síla nejméně. Melanija dobře cítila vzdálenost, rychle si všímala chyb v rozestavení lidí a naučila se čekat. Jeden krátký výpad ve správnou chvíli se jí vždycky líbil víc než dlouhá výměna úderů.

První skutečný boj zažila ve dvaceti. Za velkého trhu se malý oddíl lupičů pokusil probít do města; část stráže byla za hradbami, a tak se k bráně postavili všichni, kdo dokázali udržet zbraň. Melanija také. Srážka netrvala dlouho a jednotlivé rány si skoro nepamatovala — zato si dobře zapamatovala člověka vedle sebe, který se celou dobu snažil couvnout o půl kroku a tím překážel všem ostatním. Po tom dni se Melanija už nevrátila k životu, jaký pro ni chystal otec.

Potom přišla stráž, pak malé oddíly za hradbami, cesty, kupci, jiní velitelé, jiní lidé. Za skoro dvě desetiletí se zbraní v ruce stihla být městskou strážnou, žoldnéřkou, ochránkyní karavan i prostě jedním ze štítů v cizí řadě. Srážky už dávno přestala počítat. Do kyjevských zemí přišla Melanija už dospělá, v cizím žoldu, a zdejší se tu nestala: dodnes nemluví tak, jak se mluví tady, a slyší to pokaždé, když otevře ústa.

Za tytéž roky Melanija pochopila i to, co neumí. Dlouhé pochody mimo cesty nemá ráda, stopy skoro nečte, v lese se vyzná jen nejistě a o lovu neví nic. Její živel začíná tam, kde je nepřítel už vidět.

Kopí zůstalo její hlavní zbraní, protože dávalo to, čeho si cení nejvíc: možnost působit nejen na člověka před sebou, ale i na prostor kolem něj. Zmatené šarvátky, v nichž si každý vybere protivníka a na ostatní zapomene, Melanija nesnáší. Sleduje, kde stojí druhové, kde vznikla mezera a komu nepřítel překáží vlastním tělem. Pokud lze jedním výpadem nadělat potíže hned dvěma, je to pro ni lepší rána než ta nejsilnější rána jednomu.

S věkem je její způsob boje ještě zdrženlivější. Méně často se snaží napravit špatné postavení pohybem a častěji myslí na to, jak se do něj vůbec nedostat.

Vrhací sekery přišly pozdě. V jednom žoldnéřském oddílu sloužila Melanija několik měsíců po boku lidí ze západních zemí, kteří nosili u pasu krátkou sekeru s úzkým, do stran se rozšiřujícím ostřím — franciscu. Ta zbraň nebyla zdejší: vozili ji po týchž cestách, po nichž na Volyň putovalo sukno a sůl, a místní kováři se do ní pouštěli neradi, protože tvar musí být dodržen přesně, jinak sekera letí, jak se jí zachce. Zprvu to Melanija pokládala za nespolehlivou hříčku — dokud jednou takovým hodem nezastavili protivníka, který se už málem vytrhl z boje. Svou první franciscu si od týchž lidí vyměnila dřív, než oddíl odtáhl dál na jih, a začala cvičit sama.

Zvláštním oborem se pro ni vrhací zbraně nikdy nestaly. Melanija nesoupeří s lučištníky a neplýtvá sekerou na protivníka jen proto, že je daleko. Hází, když nepřítel odstoupil o několik kroků, když se na něj kopím nepohodlně dosahuje, nebo když je třeba dorazit raněného a přitom neopustit dobré místo.

Na těžkou zbroj si zvykla dávno a nepovažuje ji za znamení zbabělosti ani neohrabanosti. Pro Melaniju je zbroj jen další součástí správně zvoleného postavení: když už ses rozhodl zůstat na místě, buď připraven vydržet, co přiletí nazpět.

Před několika lety vstoupila do malého oddílu pod velením družiníka jménem Boryvoj. Byla už zkušená a velitelé ji nadchli jen zřídka; Boryvoj byl výjimkou. Neměl rád zbytečné riziko, nezačínal srážku bez potřeby a na cestu k ústupu myslel skoro vždy ještě před bojem. Svá rozhodnutí vysvětloval a nežádal od lidí nic, co by sám nebyl ochoten udělat.

Právě proto si to, co přišlo potom, pamatuje obzvlášť dobře. Oddíl dostal rozkaz držet přechod přes řeku až do příchodu hlavních sil. Nepřátel se ukázalo mnohem víc, než se čekalo; Boryvoj rychle pochopil, že přechod neudrží, a rozkázal ustoupit. Za přechodem zůstávala malá osada.

Melanija odejít odmítla. S několika dalšími zůstala zdržovat útočníky, zatímco obyvatelé utíkali do lesa. Času získali dost. Dva lidé, kteří s ní zůstali, padli.

Boryvoj nazval její rozhodnutí nesmyslnou neposlušností. Melanija odpověděla, že jeho rozkaz byl z vojenského hlediska správný a z lidského nepřijatelný. Spolu už nesloužili.

Od té doby je ostražitá vůči velitelům, kteří příliš snadno mluví o nezbytných ztrátách. Odpůrkyní kázně ji to neudělalo — naopak, v boji je Melanija ukázněnější než většina. Když existuje smluvený plán, drží své místo a totéž čeká od ostatních.

Právě proto ji Dzvenyslava dlouho dráždila víc než kdokoli jiný. Tam, kde Melanija vidí určené postavení, vidí Dzvenyslava místo, které bylo nejlepší před minutou. Tam, kde Melanija čeká druha po svém boku, Dzvenyslava už obchází nepřítele z druhé strany. Pro Melaniju je to porušení plánu. Pro Dzvenyslavu — jeho pokračování. Časem si Melanija všimla, že bez důvodu ta své postavení nemění skoro nikdy. Dráždit ji to nepřestalo, zato ji to pozvolna přimělo přijmout nepříjemnou myšlenku: někdy důvěřovat člověku znamená dovolit mu udělat něco jiného, než na čem jste se domluvili.

S Hlibem to dopadlo hůř, protože tam se mýlila jinak. Přezimovali v jednom oddílu a Melanija ho hned zařadila mezi lidi, kteří svá rozhodnutí vysvětlují rozkazem. Hlib je opravdu vysvětloval. Jenže on přitom ze služby odešel, a ona ne: Boryvojovi se postavila, a pak bojovala dál pod jinými, právě takovými. To Melanija v tom sporu neřekla a dodnes toho lituje.

Mimo boj je klidná a družná, ráda sedává s ostatními u ohně, snadno se dá do řeči a svou minulost netají. Po otci jí zůstalo dost řemeslné zručnosti, aby byla v táboře užitečná: obtáhnout ostří, vyměnit řemen, zpevnit uvolněné ratiště, spravit dřevěnou část vozu nebo rychle určit, co přesně se porouchalo. Její vlastní věci se přitom často válejí kdekoli. Zbraň nikdy.

Špatně snáší lidi, kteří hodně mluví o tom, co sami nedělali, a rychle ztrácí úctu k velitelům, kteří berou cizí riziko lehčeji než své vlastní.

Ještě před službou pod Boryvojem působila Melanija několik týdnů po boku Mstyslavova oddílu. Ten několikrát svěřil synovi vedení malé přední skupiny — dost na to, aby se Ljutobor cítil velitelem, ale málo na to, aby mu otec přiznal skutečnou odpovědnost. Už tehdy měl týž zvyk ocitnout se vpředu dřív než lidé, které vedl. Zprvu si toho Melanija vážila.

Později ji začalo znepokojovat něco jiného. Velitel riskuje cizí životy nejen tehdy, když zůstává vzadu. Někdy stačí udělat první krok sám — lidé půjdou za ním už jen proto, že ho udělal. Ljutobor je skoro vždy připraven zaplatit za vlastní rozhodnutí jako první, ale Melanija si není jistá, že tím je samo rozhodnutí lepší.

Ljutoborovi to nikdy neřekla. Pokaždé, když se chystala nazvat takovou statečnost nezodpovědnou, vzpomněla si na vlastní rozhodnutí na přechodu — a zmlkla.

Loni v úzké ulici uvízl mladší bojovník před dvěma jezdci a Melanija vyrazila k němu, ačkoli od prvního kroku viděla, že to nestihne. Zachytili ji za řemen a odtáhli zpátky. Nepoděkovala ani se nehádala — jen se až do konce dne držela o půl kroku blíž k němu, než měla podle plánu.

Ti dva, kteří s ní na přechodu zůstali, se jmenovali Hordjata a Vyšata. Melanija je dodnes přesvědčená, že zůstat bylo správné, a dodnes neví, zda by zůstali, kdyby nezůstala první ona. Ta jména nahlas nevyslovuje. Nahlas se na ně nikdo ani neptá.