Dzvenyslava

Historie

Nejnebezpečnější věci na cestě si Dzvenyslava všimne jako první. Není to dar, ale dvacet let zvyku: jako jediná v oddíle vidí, když je tráva u krajnice přišlápnutá na špatnou stranu. Druhou nejnebezpečnější věcí na téže cestě je to, že Dzvenyslava o té první ne vždycky mluví. Tohle ona za nebezpečí nepovažuje.

Začalo to otcovými pastmi. Lovil, prováděl kupce a znal cesty mezi Kyjevem a stepním pomezím lépe než ti, kdo na nich vybírali mýto. Matka léčila prosté rány a vedla hospodářství, zatímco muž býval celé měsíce pryč. Dzvenyslava chodila s otcem odmalička: starala se o koně, kladla pasti, učila se nacházet cestu tam, kde žádná cesta není. Luk nebyl v tom životě zbraní, ale nástrojem. Střílet se naučila dávno předtím, než poprvé uviděla, proč se střílí po lidech.

Tumašč vypálili, když jí bylo sedmnáct. Otec a starší bratr té noci zahynuli. Dzvenyslava odvedla matku a mladší sourozence do města; matka zemřela na nemoc následující zimu. Sestru si vzala rodina jednoho řemeslníka. Mladší bratr zmizel o rok později při přepadení karavany a ona dodnes neví, zda zahynul, nebo ho prodali dál na jih.

Nic z toho nevypráví. Na přímou otázku odpovídá stroze, nebo stočí řeč na tazatele. Dzvenyslava dokáže půl dne jít vedle člověka, dozvědět se všechno o jeho příbuzných a neříct o sobě jediné slovo, které by se potom nedalo zapomenout.

V letech, která přišla po městě, se živila doprovázením karavan. Neplatili jí za výstřel. Jiní stříleli lépe než ona a ona to říkala první. Platili jí za to, že se karavana s ní vůbec méně často dostala k boji. Věděla, kde se nemá tábořit. Viděla stopy jezdců na tvrdé zemi. Uměla mluvit s lidmi v pohraničních vesnicích tak, že řekli víc, než měli v úmyslu.

Do družiny se dostala jako najatá průvodkyně. Na tažení přišel oddíl o oba zvědy a Dzvenyslava vyrazila napřed sama, aniž by se ptala o svolení. Zálohu zpozorovala včas. Potom jí nabídli, aby zůstala.

V boji si nevyměňuje výstřely z prvního vhodného místa. Nejdřív hledá směr, odkud je bojiště lépe vidět a ji hůř, a chráněného protivníka obchází z boku, místo aby plýtvala šípy na štít.

Skramasax byl vždycky pracovním nástrojem — stáhnout úlovek, přeříznout provaz, vyřezat kolík. Bojovat s ním se Dzvenyslava naučila později a dodnes si nemyslí, že to umí. Skramasax a lehký štít bere do ruky společně a teprve tehdy, když už je pozdě střílet. Štít tu není proto, aby vyhrála šarvátku: dá jí přesně tolik času, kolik je třeba, aby zranila, uvolnila si krok a znovu získala odstup. Zvítězit zblízka Dzvenyslava nehodlá — hodlá odejít.

Zbroj má lehkou ze stejného důvodu. Zvědka chodí pěšky, leze tam, kudy kůň neprojde, a za den urazí víc než družina za dva. Těžká zbroj by Dzvenyslavě přidala ochranu přesně v těch šarvátkách, do nichž se stejně nechystá pouštět, a vzala by jí to, čím žije — schopnost vyrazit napřed a vrátit se ještě týž den.

V běžném životě je pořádná, ale ne domácká. Nehromadí věci, spí lehce a výstroj má uloženou tak, aby mohla vyrazit do půl hodiny. Před odchodem kontroluje tětivu, šípy, nůž a řemeny u sedla — pokaždé, i když je kontrolovala před hodinou.

Je chytrá, pozorná a ne vždycky příjemná. Jízlivá. Příliš přímá. Netrpělivá k těm, kdo dlouho váhají. Špatně snáší slavnostní proslovy, knížecí obřady a rozkazy, jejichž smysl jí nikdo nevysvětlil.

S Ratyborem je jí podivně lehko, a to ji samu dráždí. Je starší, dvacet let sloužil pod korouhvemi, pod nimiž by ona nesloužila, a pořád hledá, o čí rozkaz by se opřel. Dzvenyslava nehledá ničí. Ale z průzkumu se hlásí jemu, a ne tomu, kdo drží korouhev — a ani jednou nedokázala vysvětlit proč, ani Ljutoborovi, ani sobě.

Před několika lety vedla karavanu spolu s mladou bojovnicí jménem Janka. Rozešly se ve zlém. Dzvenyslava zadržela zprávu, že cestu před nimi hlídají: usoudila, že karavana stejně půjde toutéž cestou a zbytečný strach nikomu nepomůže. Janka se to dozvěděla uprostřed boje. Od té doby Dzvenyslava zná přinejmenším jednoho člověka, který tohle neodpouští — a nic to nezměnilo na tom, jak se rozhoduje.

Mlčení totiž pokládá za způsob ochrany — a právě na tom se láme. Upřímně věří, že bere riziko na sebe. Ve skutečnosti si bere právo rozhodovat, čí je to riziko.

Dzvenyslava netouží velet a špatně plní rozkazy, které pokládá za nesmyslné. Její věrnost patří lidem, ne úřadu, rodu či korouhvi. Lidé, jimž je věrná, se o tom obvykle dozvídají poslední.