Ljutobor

Historie

Ljutobor si dodnes pamatuje, jak se mu po prvním boji třásly ruce, a dodnes je přesvědčen, že to nikdo neviděl.

Bylo mu šestnáct. Neutekl, nikoho nezklamal a dokonce, jak se zdá, někoho zranil. A pak půl hodiny proseděl za vozem a čekal, až ruce přestanou. Od té doby jde Ljutobor první — ne z odvahy, ale aby si nikdo nestihl všimnout, že zaváhal.

Je jediným synem bojara a vojvody Mstyslava, který mnoho let sloužil kyjevskému knížeti. Matka pocházela z jiného zámožného rodu a zemřela, když bylo chlapci devět; potom Ljutobor vyrůstal převážně mezi otcovými družiníky. Jezdit na koni se naučil dřív než pořádně číst. Znal pravidla knížecího dvora a uměl se chovat mezi bojary, ačkoli ho učení skoro vždycky dráždilo: osvojoval si jen to, co se dalo hned vyzkoušet rukama.

Otec ho připravoval ke službě a se skutečnou odpovědností nespěchal. Považoval syna za schopného, ale nezdrženlivého a příliš závislého na cizím obdivu. Ljutobor od něj slýchal převážně výtky a skoro nikdy uznání. Dodnes si není jistý, že se otec mýlil, a právě proto na to nemůže přestat myslet.

Mstyslav padl na jaře, na tomtéž pomezí, kam teď táhne družina. Padl všedně: při pronásledování jedné z menších tlup lapků, zasažen šípem, který vystřelil kdosi, jehož jméno se už nikdo nedozvěděl. Tahle družina byla jeho — sestavil ji, platil ji a vedl ji déle, než Ljutobor žije na světě. Podle obyčeje přechází korouhev na syna.

Ljutobor korouhev převzal. Nikdo nenamítal. To není totéž jako souhlasit.

Kopí si nevzal proto, že by se hodilo k jeho povaze. Naopak. Kopí je zbraň šiku; žádá stát na místě a čekat, až nepřítel sám vejde na hrot, a čekat Ljutobor neumí. Ale kopí má vlastnost, kvůli níž snesl všechno ostatní: zasáhne první. Zatímco se zbytek linie teprve přibližuje, on už pracuje.

Z toho vyrostl celý jeho styl. Ljutobor nedrží kopí jako ohradu. Tlačí s ním vpřed, bije skrz cizí šik, rozhání ty, kdo se ještě nestačili semknout, a nutí protivníka zabývat se jím, místo aby sledoval, kam jde družina. Je to nápadné. Je to skoro vždycky nápadné. A Ljutobor nikdy nepředstíral, že je mu to jedno.

Meč a štít bere, když už kopí nemá kde pracovat: když se srazili tělo na tělo, když mu ratiště zachytili nebo když je třeba postavit se do linie a prostě vydržet. Vládne jím slušně — otcovi družiníci ho cvičili od sedmi let a výcvik sám o sobě je dobrý.

Zbroj má střední, a štít také — na otcově dvoře na Zdvyži by mu dali jakékoli. Těžké brnění Ljutobor nosil jedno léto a pak ho vrátil. Nejde o to, že je těžké: v něm docházel Ljutobor k nepříteli druhý, a celý jeho boj stojí na tom, dojít první a nedat protivníkovi se semknout. Střední štít si zvolil ze stejného důvodu: ochranu potřebuje jen do té doby, dokud mu nebere příliš mnoho tempa. Těžký by kryl lépe, ale Ljutobor staví příliš mnoho na první ráně a na tom, co následuje, než aby za něj pokaždé platil. Vědomě vyměňuje část ochrany za to, že se ocitá tam, kde ho ještě nečekají. A dobře chápe, čím za to zaplatí, pokud ho tam přece jen čekat budou.

Potíž je v tom, že boj s mečem a štítem je trpělivý boj. Nevyhrává ho rána, ale ten, kdo ztratí hlavu až druhý. Ljutobor přechází na meč dřív, než je třeba, protože stát za kopím a čekat mu připadá jako nečinnost, a nečinnost nesnese ani minutu. Zkušený protivník to vidí a právě na to čeká.

Je otevřený, hlučný a snadno se seznamuje s lidmi. Pamatuje si jména prostých bojovníků, jí s nimi, neštítí se špinavé práce. Štědrý — zvlášť když se dá být štědrý tak, aby to bylo vidět. Má rád soutěže, písně a hlučné hádky. Zpívá špatně, zato sebejistě. Neumí se dlouho zlobit kvůli maličkostem a obvykle se usmiřuje první.

Ratybor sloužil otci déle než kdokoli jiný a neřekl ani slovo proti tomu, aby velel syn. Prostě dělá, co dělal vždycky: kontroluje řemeny, rozepisuje hlídky, rozhoduje, kde se postaví linie. A lidé s otázkami chodí jako dřív za ním. Nikdo nikoho nepodkopává. Jen rozkazy vydává jeden a poslouchají druhého, a oba to vědí.

Proto se Ljutobora Ratyborovy poznámky dotýkají víc než čí koli jiné. Ratybor s ním mluví rovně, stručně a k věci — přesně tak, jak by mluvil s kýmkoli — a právě to je nesnesitelné. Pochvala by znamenala, že mu starý jeho právo uznal. Hádka by znamenala, že to právo existuje a někdo ho popírá. Rovnost neznamená nic, kromě toho, že Ratybor se ještě nerozhodl.

Jednoho léta táhl v jednom oddíle s kladivníkem jménem Borymyr — stejně mladým a dvakrát mlčenlivějším. Borymyr dělal totéž co Ljutobor: šel první, bil do nejnebezpečnějšího, riskoval víc než ostatní. Rozdíl byl v tom, že jemu bylo úplně jedno, jestli to někdo vidí. Ljutobor strávil tři měsíce snahou pochopit, jestli Borymyr nepředstírá. Nepochopil to. Dodnes je to nejnepříjemnější vzpomínka na to tažení.

Ještě jeden člověk mu zkazil náladu na delší dobu. Při doprovodu karavany strávil několik týdnů po boku bojovnice jménem Zorjana, která bojovala hned mečem, hned prakem — podle toho, co bylo v tu chvíli výhodnější — a neviděla na tom nic, o čem by stálo za to mluvit. Ljutobor se jí pokusil vysvětlit, že dobrý bojovník má mít svůj styl. Zorjana odpověděla, že styl je to, podle čeho tě nejsnáz předvídají. Dodnes si myslí, že se mýlí. A dodnes, když jde do boje potřetí za sebou z téže strany, si na ten rozhovor vzpomene.

Když mu otec poprvé svěřil vést malou předsunutou skupinu, působil vedle nich několik týdnů cizí oddíl. Melaniju z něj si Ljutobor nepamatuje. Ona si ho pamatuje.

Má dvě polorodé sestry z otcova druhého manželství. K mladší se chová vřele, se starší se hádá bez ustání. Otcova druhá žena mu nikdy nebyla matkou, zato právě ona hájí jeho právo na dědictví — a ne z náklonnosti. Dvůr, půdu a místo rodu u knížete zpochybňují otcovi bratři: rod je velký, Ljutobor je v něm nejmladší a třiadvacetiletý dědic, který navíc odtáhl na tažení, se hodí úplně všem kromě sebe sama. Macecha drží jeho stranu, protože s jeho právem by ztratila i to své.

Všechno dobré, co dělá, dělá tam, kde je to vidět. Kořist dělí přede všemi. Raněnému přenechá koně tak, aby to všichni slyšeli. Do čela se staví právě tehdy, když se na toho v čele dívají. Každá z těch věcí je sama o sobě správná, a ani jednu z nich Ljutobor neumí udělat potichu. Rozlišit v sobě štědrost od přání, aby si jí všimli, se už dávno nepokouší.

Není krutý a nežene se po moci pro moc samu. Je si prostě jistý, že je schopen víc, a smrtelně se bojí, že prožije život v otcově stínu. Proto se pro něj každá příležitost dokázat svou váhu okamžitě stává osobní věcí. Otec mimochodem smýšlel stejně a také chodil vpředu. Právě tam ho zabili. Téhle shody si Ljutobor nevšímá.