Ratybor

Historie

Ratybor má jednu věc, kterou skoro nepoužívá. Velké válečné kladivo mu visí u sedla už nějakých dvanáct let a za ta léta je vytáhl možná dvacetkrát. Každý z těch případů si pamatuje.

Protože vzít kladivo znamená odložit štít, a odložit štít znamená, že zadržovat nepřítele už nestačí.

Kovárnu v Hnidynu držel jeho otec a zručnost v rukou má Ratybor odtamtud. Kovářem se z něj nestal: za mlada byl velký, silný a prchlivý, po další hádce odešel z domova, přidal se k městské hotovosti a odtud se dostal do knížecí družiny. Vlivné příbuzné neměl, a tak všechno, co má, si vysloužil. Zprvu se staral o koně a výstroj, látal kroužkové košile, rovnal promáčklé štíty, dohlížel na zásoby. Štíty v hotovosti byly tehdy většinou bilhorodské: špatně natřené, zato s kováním usazeným tak, že po silné ráně praskalo dřevo, a ne řemen. Řadovým bojovníkem se Ratybor stal později než jeho vrstevníci.

Nejrychlejším ani nejobratnějším bojovníkem nebyl nikdy. Cenili si ho pro něco jiného: Ratybor zůstával na místě, když vedle něj už začínali couvat. Držel řadu. Kryl raněné. Neztrácel hlavu, když se boj změnil v tlačenici, kde nikdo nikoho neslyší.

Postupně ho začali stavět před mladší. Tak se palcát a těžký štít staly nejen jeho výstrojí, ale způsobem, jak vést boj. Ratybor nehledá krásný souboj a nesnaží se zasadit rozhodující ránu jako první. Přijímá nápor na sebe, drží místo a nepustí nepřítele k lidem za svými zády.

Zbroj má tudíž tu nejtěžší, jakou si může dovolit. Ratybor neuhýbá — to prostě není jeho způsob boje. Stojí tam, kde se postavil, a dokud stojí, musí přečkat všechno, co přiletí; každá vrstva železa navíc znamená pár dalších ran, po nichž nemusí ustoupit. Kolik za to platí, Ratybor dobře ví: v těžké výstroji nikoho nedoženeš a nikomu neutečeš. Nemá v úmyslu ani jedno, ani druhé.

Palcátu si cení pro jeho poctivost. Dobře slouží v tlačenici, dovoluje bít krátce zpoza štítu a nepotřebuje široký rozmach. Za ušlechtilou zbraň ho Ratybor nepovažuje — právě proto mu důvěřuje. Palcát neslibuje nic než těžkou ránu.

Kladivo si nechává pro chvíle, kdy už nestačí nepřítele zadržovat: když je třeba rozbít štít, zmačkat zbroj nebo zastavit člověka, kterého nic menšího nezastaví. Zachází s ním dobře. Nemá ho rád. Bez štítu se Ratybor necítí nechráněný ani tak tělem jako hlavou: s palcátem a štítem je jeho úkol jasný — udržet a krýt; s kladivem si musí sám vybrat cíl, riskovat a udeřit.

Za víc než dvacet let služby přežil Ratybor několik knížat a mnoho drobných tažení, o nichž nikdo neskládal písně. První léta sloužil v knížecí družině pod dvěma různými vojvody a teprve potom se přidal k oddílu, který shromáždil Mstyslav. Byl ženatý. Žena zemřela při těžkém porodu, ani dítě nepřežilo. Podruhé se neoženil.

S příbuznými se skoro nestýká. Otec dávno zemřel, jeden bratr drží kovárnu, druhý odešel do kláštera. Ratybor občas posílá bratrově rodině peníze, ale léta u nich nebyl. Sám sobě to vysvětluje službou. Ve skutečnosti prostě neví, jak se člověk vrací do života, z něhož odešel ve dvaceti.

Kromě boje umí posoudit stav zbraně i zbroje, spravit jednoduché věci, postavit tábor, rozepsat hlídky a vyvést lidi zpod úderu bez paniky. Mladé učí obstojně, i když nahlas chválí zřídka.

Je málomluvný, ale ne zachmuřený. Má suchý humor a vtipkuje se zcela vážnou tváří. Nemá rád chvástání a vlastní vítězství skoro nikdy nepřipomíná.

V táboře pečuje o ostatní tak, aby si toho nikdo nevšiml: kontroluje řemeny, žene mladé sušit šaty, spravuje cizí výstroj, nechá někomu lepší porci. Když mu děkují, odpoví, že prostě nechce zítra nést zesláblého na zádech.

Pod Mstyslavem, který tuto družinu shromáždil, sloužil Ratybor déle než kdokoli z těch, kdo v ní zůstali, a na jaře ho vlastnoručně pohřbil. Korouhev přešla na syna, jak se patří — a lidé chodí s otázkami za Ratyborem stejně jako dřív.

Nic neudělal, aby to tak dopadlo, a nic nedělá, aby to změnil. Ljutoborovo právo nemá čím zpochybnit: nestojí za ním ani rod, ani půda, ba ani knížecí listina — jen dvacet a něco let služby a těžký štít. A ani nechce. Ratybor o sobě až příliš dobře ví jednu věc: v boji se rozhoduje rychle, a mimo boj se nerozhoduje vůbec.

Nejtěžší to má právě s Ljutoborem. Ratybor viděl desítky takových chlapců — schopných, hlučných, přesvědčených, že je podceňují — a polovinu z nich pohřbil. Ljutobor slyší v každé jeho poznámce něco, co v ní není, a dělá mu naschvál. Ratybor ví, že by s ním měl mluvit jinak. Neumí to. V družině ho učili říkat „stůj“ a „drž“, a ne vysvětlovat mladíkovi, že nikomu nic dokazovat nemusí — a jemu nejméně.

Kdysi sloužil po boku muže jménem Hlib, který opustil bojarskou družinu kvůli rozkazu, jejž vykonal. Ratybor ho tehdy nepochopil a řekl to nahlas: rozkaz byl zákonný, oddíl svou práci odvedl, a co z toho vzešlo, nerozhodoval Hlib. Uplynulo několik let, než si tím Ratybor přestal být jistý. Dodnes neví, jestli by se s tím Hlibem chtěl setkat znovu.

Jeho nejhorší vlastností je neschopnost vzdát se odpovědnosti za druhé. Ratybor je přesvědčen, že musí předvídat každé nebezpečí a napravit každou cizí chybu. Když vedle něj někdo zahyne, vždycky najde, v čem je vinen sám.

A zároveň ve velkých rozhodnutích hledá rozkaz, zákon nebo staršího, o něž by se mohl opřít. V boji jedná Ratybor rychle. Mimo boj se bojí sám určovat, co je správné, a říká tomu kázeň. Kázeň s tím nemá nic společného. Prostě v družině za chybu odpovídal ten, kdo ji rozkázal, a Ratybor byl dvacet let tím, kdo vykonává. Staršího, o něhož se opíral, na jaře pohřbili. Teď rozkazy vydává třiadvacetiletý chlapec, který se opírá o něj.