Hlib

Historie

Hlib vyrůstal mezi štíty dávno předtím, než si vůbec nějaký vzal do boje.

Otec pracoval v Bilhorodě se dřevem: díly vozů, násady na nářadí, štíty pro městskou stráž. Kov se objednával u kováře, zbytek dělali sami — ze dřeva, kůže a řemenů. Rodina žila skromně, ale jistě. Hlib odmalička lícoval rukojeti, spravoval štíty a už jako výrostek poznal, které ratiště praskne po první silné ráně a které vydrží ještě několik let. Vojenské řemeslo ho přitom skoro nezajímalo.

Všechno se změnilo, když mu bylo šestnáct. Městem táhl knížecí oddíl, který naléhavě potřeboval několik desítek nových štítů a opravu výstroje. Bojovníci skoro dva týdny bydleli vedle dílny. Hlib pomáhal otci a poprvé uviděl družiníky ne při slavnostním vjezdu, ale v každodenním životě: vyčerpané, špinavé, s přetrženými řemeny, ztupenými meči a starými jizvami.

Neohromilo ho, jak bojovali. Ohromilo ho, jak všedně to brali.

O několik let později vstoupil do městské stráže. Rychle se učit mu nešlo. Zato co se jednou naučil, už neztratil: když mu starší ukázal, jak držet štít, druhý den ho Hlib držel správně; když v cvičném boji odkryl bok, příště na to pamatoval.

Meč si nezvolil z náklonnosti, ale proto, že to byla nejvšestrannější zbraň, jaká byla po ruce. Hlib vůbec nepovažuje zbraň za součást sebe sama: dobrý meč je nástroj, který svou práci odvádí dost spolehlivě. Stejně se dívá i na palcát.

Zato štít pro něj nikdy nebyl vedlejší. Právě štít nejčastěji rozhoduje, jak je třeba bojovat. Těžký dovolí vydržet nápor a udržet místo tam, odkud by jiný už ustoupil — jenže se přes něj bije dráž a trefuje hůř. Střední nechává víc volnosti samotné zbrani: údery jsou levnější a přesnější, zato krytí je znatelně méně. Proto když je třeba držet pozici, bere Hlib těžký štít a meč; když má tlačit on sám, palcát a střední štít. Žádnou z možností nepovažuje za lepší než druhou. Jsou to prostě dva způsoby, jak udělat tutéž práci.

Zbroj má střední, a i to je volba, ne to, co mu zrovna připadlo. Těžká by druhý způsob učinila nesmyslným: s palcátem a středním štítem jde právě o to pohybovat se a tlačit, a v plném železe by se Hlib proměnil v pomalejší podobu sebe sama s těžkým štítem. Lehká by nevydržela ten první. Potřebuje výstroj, v níž zůstávají možné obě varianty — a raději bude v každé o něco horší, než aby byl v jedné dobrý a v druhé k ničemu.

Ze stráže ho pozvali do malé družiny místního bojara. Tam začaly skutečné boje: karavany, výběrčí dávek, loupežnické tlupy, šarvátky mezi drobnými oddíly. Hlib si rychle vysloužil pověst člověka, kterého lze postavit na nepohodlné místo. Bylo třeba držet bránu — postavili tam Hliba. Bylo třeba provést nezkušené domobrance — poslali Hliba. V šiku vznikla mezera — ocitl se v ní on. Po vítězství si na něj jako na prvního vzpomněli jen zřídka, zato jeho jméno velitelé dobře znali.

Zvláštní ctižádost nikdy neměl. Nechtěl vlastní oddíl a nesnil o bohatství ani slávě. Líbila se mu prostá, srozumitelná věc: je úkol, jsou lidé vedle tebe, každý zná své místo a společně dělají, co je třeba.

Právě proto ho to, po čem odešel ze služby, zasáhlo silněji, než je ochoten přiznat.

Oddíl dostal rozkaz táhnout do vsi, jejíž obyvatele obviňovali, že zatajili část dávky. Úkol se zdál obyčejný: najít starostu, odebrat, co náleží, a přivést několik lidí k výslechu. Hlibovi nařídili zatarasit cestu u výjezdu a nikoho nepouštět.

Rozkaz splnil. Co se dělo uprostřed vsi, neviděl — slyšel křik, viděl kouř a několik lidí, kteří se snažili utéct. Jednoho muže vrátil zpátky pohrůžkou mečem. Ani ženu se dvěma dětmi nepropustil.

Později vyšlo najevo, že pátrání po ukrytém majetku se změnilo v plenění. Jeden z domů začal hořet. Několik vesničanů zbili, dva zahynuli.

Hlib nikoho nezabil. Nic nepodpálil. Nebyl ani tam, kde násilí začalo. Jen stál na cestě a nedovolil lidem odejít.

Velitel si nemyslel, že se stalo něco mimořádného: oddíl měl rozkaz, ves byla potrestána, část majetku odvezli. Hlib odešel ze služby o dva dny později.

Od té doby se několik let najímal k doprovodu kupců a malých oddílů a vyhýbal se stálé službě u jednoho pána. Odpůrcem kázně se nestal a nezačal pokládat každý rozkaz za zlo — naopak. Hlib je dodnes přesvědčen, že bez kázně se z ozbrojeného oddílu velmi rychle stane dav lidí se zbraněmi. Jen teď mnohem pozorněji poslouchá, co přesně mu nařizují.

V boji je klidný a předvídatelný. Nehoní se za nejslabším nepřítelem, nesnaží se za každou cenu zasadit nejsilnější ránu a jen zřídka riskuje pozici kvůli pěknému manévru. Jeho předností je spolehlivost. Dobře vycítí, kdy je třeba stát jako zeď a přijímat nápor a kdy je zapotřebí tlak v odpověď. Dokáže přijmout několik ran, ale za důkaz statečnosti to nepovažuje.

Bojovat sám nemá rád. Nejlépe se cítí, když vidí, kdo ho kryje zleva a zprava a kam ustoupí druh, pokud se to nepovede.

Před několika lety odsloužil zimu v jednom oddíle s kopinicí jménem Melanija a neporozuměli si. Melanija téměř instinktivně nedůvěřuje lidem, kteří svá rozhodnutí zdůvodňují rozkazem, a Hlib byl toho živým příkladem. Hlib zase v jejím příběhu viděl opačné nebezpečí: jistotu, že jeden člověk má právo sám rozhodnout za celý oddíl, pro co stojí za to umírat. Jejich spory začínaly konkrétní situací v boji a velmi rychle přestávaly být rozhovorem o boji. Rozešli se, aniž by si cokoli dokázali.

S Velemyrem to dopadlo jinak a hůř. I on splnil rozkaz ustoupit a ani on si nemyslí, že byl rozkaz špatný. Rozdíl je v tom, že Velemyr potom pohřbil ženu, kdežto Hlib nepohřbil nikoho. Sloužili spolu celé léto a ani jednou o tom nepromluvili. Oba přesně věděli, o čem ten druhý mlčí.

Hlib není mlčenlivý ani zasmušilý. V běžném životě je klidný, přívětivý a dokonce trochu nudný. Rád pracuje rukama, ochotně spravuje drobnosti a nechápe, proč vyhazovat věc, kterou lze ještě spravit. V táboře pořád něco utahuje, přitlouká nebo rovná; cizí špatně upevněný řemen ho dráždí víc než urážka. Pije málo, ale má rád dlouhé rozhovory u ohně. Dobře si pamatuje lidi a skoro nikdy nezapomíná na sliby. Vtipným by ho nikdo nenazval, ale suchým hlasem občas řekne něco tak nesmyslného, že posluchač pochopí žert až za několik vteřin.

Odpovědnosti se nebojí, ale velet nechce. Postaví-li ho do čela, splní to svědomitě. Sám se nehlásí.

Slabé místo má jediné: potřebuje jasná pravidla víc, než si může dovolit. Když je situace nejednoznačná a správné rozhodnutí neexistuje, dokáže Hlib strávit příliš mnoho času hledáním hranice mezi tím, co je povinen udělat, a tím, za co je osobně ochoten odpovídat. Kdysi si příliš snadno řekl, že jen plnil rozkaz. Teď někdy upadá do opačného extrému a snaží se předem předvídat důsledky každého rozhodnutí.

Rozkaz splnil a měl právo ho splnit. Jedno Hlib dodnes neví: dalo se stát na té cestě a nebýt součástí toho, co se dělo za jeho zády? Nahlas se na to neptá. Ale právě tahle otázka určuje mnohem víc jeho rozhodnutí, než je ochoten přiznat.