Predslava

Historie

Predslavu neučila zbraň, ale řeka.

Čluny v Zarubu jim nepatřily. Dva velké přívozy přes Dněpr držel klášterní statek a veslovali na nich najatí lidé, jimž se platilo od každé převážky; Predslavin otec celý život jezdil na cizích. V teplé části roku bylo práce skoro každý den; v zimě se spravovaly čluny, náčiní a vesla a pomáhalo se kupcům chystat vozy na cestu. Dva starší bratři zůstali na týchž člunech, mladší brzy odešel k městské stráži — tam platili méně, zato každý měsíc.

Predslava pracovala stejně jako všichni ostatní a stavěli ji tam, kde bylo třeba dlouho vydržet: dokázala celé hodiny dělat to, po čem si jiní žádali vystřídání. Dobře držela rovnováhu, rychle se naučila zacházet s veslem a vydržela celé hodiny stát ve vodě nebo na vratké palubě a navádět těžký člun ke břehu.

Otec jí neukazoval sílu. Bylo třeba vycítit, kam se přenese váha. Kdy povolit lano. Kdy ukročit stranou. Kdy s proudem nezápasit přímo, ale nechat ho, ať sám stočí člun, kam je třeba. Později Predslava říkávala, že všemu, co je pro boj důležité, se naučila na řece: síla skoro nikdy nepřijde přesně tam, kam ji čekáš, a vůbec není nutné zastavovat ji silou vlastní.

Když jí bylo devatenáct, přišla k přívozu malá tlupa lapků: věděli, že ten den se mají přes řeku převážet kupecké vozy, a pokusili se zmocnit lidí na břehu. Skutečná stráž nablízku nebyla. Predslava popadla kulatý štít mladšího bratra, který ho nechal doma po noční službě.

Zacházet s ním skoro neuměla. První rána jí štít málem vyrazila z rukou. Druhou zachytila lépe. U třetí se pokusila protivníkovu zbraň nezastavit, ale natočit štít tak, aby rána sklouzla stranou — a podařilo se. Tehdy ještě nevěděla, co přesně udělala správně. Zapamatovala si jen ten pocit.

Útočníky nakonec zahnali lidé od vozů. Predslava utržila sečnou ránu na rameni, ale ten den z její rodiny nikdo nezahynul. Potom ji mladší bratr začal učit vážněji: učitel z něj byl průměrný a bojovník ještě horší, zato znal lidi, kteří rozuměli víc než on.

Učila se podivně. Jiní se chtěli naučit bít silněji; Predslava chtěla pochopit, jak zařídit, aby rána vůbec nepřišla tam, kam byla mířena. Ptala se, jak protivník přenáší váhu před rozmachem, kterou nohou člověk skoro vždycky vykročí první, kdy nastavit plochu štítu a kdy okraj, jak daleko se lze posunout, aniž odkryješ toho, kdo ti stojí za zády. Jeden ze starších strážných jí jednou řekl, že příliš přemýšlí o tom, jak nedostat ránu. Predslava odpověděla, že v tom žádnou vadu nevidí.

Zbroj nosit zkoušela a skoro okamžitě ji znenáviděla. I lehká výstroj měnila to, nač byla zvyklá nejvíc: vzdálenost, o niž lze posunout trup, lehkost krátkého kroku, pocit vlastní váhy. Horší bylo něco jiného — ve zbroji si začínala dovolovat chyby. Rána, které by se bez ní snažila vyhnout, se najednou zdála přijatelná. Krok, který by dřív udělala hned, o okamžik odkládala. Predslava rychle pochopila, že nechce stavět obranu na schopnosti ránu přežít, ale na schopnosti nedovolit jí pořádně zasáhnout. Zbroj se v její výstroji tak nikdy neobjevila.

Místo toho byly štíty stále větší, až došlo na těžký štít. Platí za to tím, čeho jí není líto: zpoza něj se jí hůř tlačí nazpět. Pro toho, kdo vstupuje do řady vyhrávat srážky, je to špatný obchod. Predslava vyhrávat nehodlá. Velký štít netřeba pořád vláčet před sebou jako zeď — lze jej natáčet, nastavovat hranou, otevřít jednu stranu a hned zavřít druhou, přinutit protivníka bít tam, kde rána nic nerozhodne. Predslava se pozvolna naučila pohybovat se s ním tak, jako by to nebyl samostatný předmět, ale část jejího těla. Přijmout ránu přesně doprostřed se nesnaží nikdy: když protivník bije silně — tím lépe, protože silnou ránu je těžší zastavit, zato mnohem snazší svést vedle.

Právě v tom se stala opravdu dobrou. Sama Predslava není odolnější než ostatní. Jen k jejímu tělu dolehne méně ran. Meč sklouzne po štítu. Kopí projde o půl dlaně vedle. Sekera se zasekne do okraje místo do ramene. Protivník se už rozmáchl, a teprve pak pochopí, že stojí trochu jinde, než stála před okamžikem. Nezúčastněnému to někdy připadá jako štěstí. Predslava to nepopírá; je jí jedno, jak se tomu říká.

Skramasax přišel mnohem později. Dlouhý meč potřeboval vedle velkého štítu příliš mnoho místa, rozmach sekerou ji nutil víc se otevírat. Predslava nepotřebovala zbraň, se kterou lze rychle zvítězit. Potřebovala takovou, která nepřekáží v tom hlavním.

Ukončit srážku rychle se ani nesnaží. Stačí jí, aby protivník zůstal před ní. Když bojuje s ní — nebojuje s někým jiným. Nejhorší pro Predslavu není silná rána, ale nepřítel, kterého přestala vidět.

Proto stojí na místě méně často, než se zdá. Krok stranou, dva vpřed, rychlý přesun na druhý kraj srážky — Predslava boj neustále přestavuje tak, aby se nebezpečí znovu ocitlo před štítem. Tam, kde by těžší bojovník musel volit mezi obranou a pohybem, ona prostě změní postavení.

Nejlépe se Predslava cítí ne tam, kde není kam ustoupit, ale tam, kde lze několika kroky uzavřít potřebný směr: u brány, mezi stavbami, na kraji řady, vedle druha, kterého se někdo snaží obejít. Dva nepřátele před sebou ještě zadrží. Jeden za zády je nebezpečnější než oba.

Několik let po přepadení přívozu vstoupila Predslava k městské stráži: stávala u brány, doprovázela výběrčí cla, chodila s malými oddíly podél řeky a několikrát se účastnila pronásledování lapků.

Právě u stráže poprvé ztratila člověka, za kterého se cítila zodpovědná. Malý oddíl hnal dva uprchlíky opuštěnými hospodářstvími nedaleko břehu. Predslava nechala mladého strážného krýt úzký průchod mezi dvěma stavbami a sama šla s ostatními vpřed. Byla si jistá, že je tam v bezpečí. Když se vrátili, byl chlapec mrtvý: třetí útočník, jehož si nikdo nevšiml, vnikl zezadu ze dvora.

Predslava si tu chvíli mnohokrát přehrávala v hlavě. Měla zůstat u něj. Měla prohledat dvůr. Měla tam postavit dva. Měla v průchodu stát sama. Pokaždé našla nové řešení a žádné z nich nic neměnilo.

Od té doby špatně snáší postavení, v němž nevidí celou srážku. V boji se Predslava neustále ohlíží: potřebuje vědět, kdo stojí za ní, i kdo se tam může dostat. Těžký štít výborně poslouží proti tomu, koho vidí. Ten, kdo ji obešel, už mezi sebou a Predslavou nemá skoro nic.

Proto se jen zřídka připoutá k jednomu poli bojiště. Když se kraj řady prohne — posune se tam. Když protivník začne obcházet — stočí boj za ním. Když druh zůstane odkrytý — snaží se postavit tak, aby hrozba znovu přišla zepředu. Pro Predslavu chránit někoho neznamená stát před ním nehnutě, ale včas se ocitnout mezi ním a nebezpečím.

Zároveň si nedovolí hnát se za každou hrozbou. Stačí pustit se za jedním protivníkem — a můžeš otevřít cestu jinému. Proto se její boj skoro vždycky skládá z jedné a téže volby: které nebezpečí je třeba uzavřít teď a které bude nutné přenechat někomu jinému.

Vrhací sekery vzala kvůli těm, kdo se ji snaží vylákat z výhodného místa. Nepřítel ustoupí o několik kroků, nechá za sebou pohodlný přístup — a čeká, že půjde za ním. Predslava se naučila takové pozvání poznat. Teď může odpovědět hodem a zůstat přitom u průchodu nebo na kraji řady. Odložit na okamžik štít je pro ni snazší než svěřit někomu místo, které se sama zavázala krýt.

U stráže sloužila ještě několik let a později přešla k ochraně vozových kolon a krátkým službám za mzdu podél Dněpru: platili lépe a práce byla stejná — postavit se mezi nebezpečí a lidi, kteří za to zaplatili.

Nejpřesněji ten rozpor vystihla Ljubava, s níž několikrát stály v jedné řadě. Ljubava potřebuje prostor: ještě jeden krok, ještě jedno postavení, ještě jednu možnost podívat se, co bude. Predslava potřebuje prostor z jiného důvodu — aby stihla uzavřít směr, který se co nevidět stane nebezpečným. Jedna hledá možnost neocitnout se tam, kde ji čekají. Druhá — možnost ocitnout se právě tam včas. Navzájem se nepřesvědčily, zato si Predslava zapamatovala Ljubavinu větu: když opravdu není kam ustoupit, někdo se zmýlil už dřív. Souhlasit s tím nemůže. Zapomenout taky ne.

S Ratyborem mají tutéž vadu z opačných stran. Oba na sebe berou odpovědnost, kterou jim nikdo nesvěřil. Rozdíl je v tom, že on si přitom hledá, o čí rozkaz by se opřel, kdežto Predslava nehledá ničí — a právě proto nemá na koho přenést jedinou ze svých chyb.

V běžném životě je trpělivá a málomluvná. Má šikovné ruce, vyzná se v lanech, uzlech a člunech; když tábor stojí u vody, skoro vždycky první prohlédne břeh. Pořádek má ráda, úhlednost pro úhlednost ne: věci mohou být staré, poškrábané a ošklivé, hlavně když slouží. Zvlášť to platí o štítu — Predslava dokáže celé hodiny přehlížet díru v rukávu, ale poškozený řemen na štítu spraví hned. K lidem se staví stejně prakticky a mnohem víc než tituly si cení těch, kdo dělají, co slíbili.

Celá je v tom sklonu brát na sebe, co jí nepatří. Když někdo vedle ní utrpí zranění, Predslava skoro samočinně začne přemýšlet, co mohla udělat jinak. Když plán selže, hledá nejdřív vlastní chybu a teprve potom cizí. Dělá ji to spolehlivou. A zároveň ji to vyčerpává.

Ví, že její obrana má velmi prostou mez. Štít to nemusí stihnout. Krok může přijít pozdě. Protivník se může ukázat rychlejší. A pak mezi jeho zbraní a jejím tělem není vrstva železa, která by chybu odpustila. Právě proto si Predslava v boji skoro nikdy nedovolí polevit.

Ostatním připadá její velký štít jako ochrana. Jí — jako odpovědnost. Predslava dobře chápe, že štítem nelze krýt všechny. Přesto se dodnes chová, jako by se to jednoho dne naučila.