Ljubava

Historie

Ljubava nikdy nebyla silná. Zato vydržela něco dělat celý den.

Mlýn stál pod Bohuslavlí, přímo na Rosi, a držel ho její otec. Rodina nebyla bohatá, ale žila jistě: obilí se mlelo skoro celý rok a o žních čekaly u mlýna i několik dní vozy z okolních vsí. Ljubava nosila pytle, hlídala obilí, běhala do města pro lidi nebo nářadí, kontrolovala vodu výš proti proudu. Když ji otec ráno někam poslal, vrátila se, dostala další úkol a šla znovu, skoro bez přemýšlení, kolik už ušla. Líbil se jí samotný pohyb. Nejhorší byly dny, kdy se mlýn porouchal a všichni jen čekali na mistra.

Prak poprvé vzala do ruky právě tam: ptáky, které lákalo obilí, obvykle odháněli křikem nebo kamením, a jeden z pomocníků jí ukázal, jak z pevného provazu uplést jednoduchý prak. Zpočátku Ljubava nedokázala trefit ani strom. Bratři se smáli, dokud nerozbila hliněný hrnec u dveří; potom jí otec zakázal cvičit u mlýna, a tak prostě odešla dál. Podél Rosi bylo kamení dost a za městem dost místa.

Prak ji pak provázel všude — cestou k vodě, na pastvinách, při čekání u cesty — a vrhnout z něj se pro Ljubavu časem stalo stejně přirozeným pohybem jako hodit kámen rukou.

Používat ho v boji se naučila mnohem později, a to od cizího člověka. U mlýna se často zastavovali strážci kupeckých karavan a postarší prakovnice jménem Jaryna, když několikrát viděla Ljubavu cvičit, jí jako první vysvětlila, že přesnost je jen polovina věci.

Jaryna ji nutila dělat opak všeho, na co byla zvyklá. Hodila — odešla. Připravila prak. Hodila z jiného místa. Znovu se přesunula. Zpočátku Ljubava nechápala proč: trefovala hůř, pletly se jí nohy a ztrácela čas. Jaryna vysvětlovala, že nehybného člověka je velmi snadné najít podruhé — zvlášť když už první kámen přiletěl do někoho z jejich řad. Dobrý prakovník podle ní musí nepřítele nutit, aby pokaždé znovu řešil, kde stojí.

Ta myšlenka se jí zalíbila. Ljubava si začala vybírat několik míst podél břehu a přecházet mezi nimi, učila se připravit prak za chůze, hledala kamení předem, pamatovala si, kam ustoupí po dalším hodu. Právě tehdy se její výdrž poprvé stala bojovou předností: hodit kámen silněji než velký chlap nedokázala a ne vždy trefovala lépe než zkušený prakovník, zato po dvacátém hodu se pohybovala skoro stejně rychle jako po prvním.

První skutečný boj zažila v devatenácti, když několik ozbrojenců přepadlo vozy čekající u mlýna. Ljubava mohla zůstat uvnitř. Nezůstala. Házela zpoza naskládaných klád, dokud ji jeden z útočníků nezahlédl; pak si vzpomněla na Jarynu a odešla: další kámen hodila z druhé strany vozu, pak z břehu, pak zase blíž u mlýna.

Později si skoro nepamatovala, koho trefila. Zato si dobře pamatovala šíp, který se zabodl do klád přesně tam, kde stála před několika okamžiky. Ljubava se na něj dlouho dívala — ne proto, že se lekla, ale proto, že poprvé velmi zřetelně pochopila rozdíl mezi dobrou pozicí a pozicí, která byla dobrá před chvílí.

Potom začala chodit s karavanami: nejdřív do sousedních osad, pak do Kyjeva, pak na několik dní dál po obchodních stezkách. Otci se to nelíbilo, ale viděl, že ji u mlýna stejně neudrží. Po válečné slávě Ljubava nikdy netoužila — jen se jí líbila práce, při níž je třeba se pořád rozhlížet a nečekat, až nebezpečí přijde samo.

Meč se objevil po první velké chybě. Při přepadení karavany příliš dlouho sledovala lidi před sebou a nevšimla si muže, který obešel vozy z boku; byl u ní dřív, než stačila připravit kámen, a ona měla jen nůž. Ljubava ustupovala mezi vozy, dokud útočníka nezachytil jiný strážce. Po boji jí řekl, že příště to nemusí stihnout.

Meč si koupila hned v prvním velkém městě a několik měsíců se poctivě snažila naučit se s ním bojovat, a pak pochopila, že dobrou mečnicí nebude: stát tak blízko, aby tě protivník mohl zasáhnout týmž pohybem, jakým zasahuješ ty jeho, jí připadalo jako špatná výměna. Bránit se se přece jen naučila — odrazit ránu, udělat výpad, přimět protivníka, aby se na okamžik zastavil. Ale účel meče je pro ni vždycky jediný: získat dost času, aby znovu zvětšila vzdálenost. Nikdy neříká, že s ním umí dobře zacházet. Říká, že umí včas přestat.

V boji skoro nikdy nezůstane po hodu stát na místě — ani když je nepřítel daleko, ani když se ještě nikdo nedívá jejím směrem. Pohyb po útoku dávno přestal být rozhodnutím; je to zvyk. Ljubava se pořád snaží nechávat mezi sebou a nejbližším protivníkem dost prostoru, aby měla na výběr: další hod, krok stranou, ústup, obchvat, jiný cíl. Místa, kde taková volba není, nemá ráda — úzké průchody, kouty, hustý šik, zdi v zádech. A zvlášť nemá ráda lidi, kteří říkají, že odsud není kam ustoupit. Podle ní, je-li to opravdu tak, udělal už někdo chybu dřív.

Lehká zbroj u ní vychází ze stejné logiky. Kámen nebo šíp, který přiletí z dálky, Ljubava neuvidí a neuhne mu — proti nim je třeba aspoň nějaká vrstva. Zadarmo nikdy není: každý krok pod železem stojí víc sil, a s touhle přirážkou souhlasí. Dál už se výměna nevyplácí: hustší výstroj bere část schopnosti uhýbat a ta nejtěžší navíc prodražuje každou změnu pozice. Ljubava přitom staví celý boj na tom, aby rána vůbec nepřišla: sejít z linie, získat odstup, ocitnout se jinde, než kam mířili. Zbroj, která jí bere právě tohle, nechrání ji, ale toho, kdo se k ní dostane.

Právě proto těžko chápe Predslavu. Několikrát stály v jedné linii a Ljubava se pokaždé znovu divila: Predslava dokáže vědomě zaujmout místo, z něhož nehodlá ustoupit, a cítit se tam úplně klidně. Predslava na to odpovídá, že člověk nemá vždycky právo volit vzdálenost. Ljubava souhlasí — a pak stejně zkontroluje, jestli má za sebou volné místo.

S Jankou je to naopak. Tutéž vzdálenost, kterou Ljubava tak pečlivě vytváří, Janka dobrovolně překonává, a Ljubava si pokaždé myslí, že to skončí špatně. Někdy se to i stane. Mnohem častěji se Janka vrátí celá a velmi spokojená sama se sebou, a to Ljubavu dráždí ještě víc.

V běžném životě je klidnější, než se zdá v boji: není hlučná, velké společnosti nemá ráda, dokáže dlouho poslouchat cizí rozhovor a skoro do něj nezasahovat. Zato těžko vydrží sedět bez hnutí a nejlépe přemýšlí v chůzi — má-li udělat těžké rozhodnutí, skoro vždy najde důvod někam jít. O prak se stará velmi pečlivě, opotřebované provazy mění dřív, než se začnou trhat, a nosí s sebou několik zvlášť povedených kamenů mnohem déle, než to má praktický smysl.

Svou největší chybu udělala až po několika letech služby. Malý oddíl vedl lidi zalesněným úsekem cesty a přepadli je nečekaně, hned ze dvou stran. Strážkyně, s níž Ljubava sloužila skoro rok, zůstala odříznutá od ostatních. Ljubava ji viděla. Mohla se pokusit přiblížit. Nepokusila se — zůstala v odstupu a dál házela kameny po lidech kolem ní. Jeden hod zasáhl. Druhý šel vedle. Pak už bylo pozdě.

Po boji se mnohokrát přesvědčovala, že přiblížení by nic nezměnilo. Možná by zahynuly obě. Možná by jen překážela ostatním. Možná bylo její rozhodnutí správné. Nejhorší je, že tohle všechno může být pravda zároveň.

Od té doby Ljubava nemá ráda, když se opatrnost plete se zbabělostí. Ale ještě víc ji dráždí, když někdo nazývá opatrností jakékoli rozhodnutí, díky němuž sám přežil. Protože teď ví, jak snadné je vysvětlit si odstup potom, co ses už rozhodl ho nezkracovat.

Na podzim jí vzkázali z domova, že otec stůně. Ještě týž večer Ljubava spočítala dny cesty, vybrala karavanu, se kterou půjde, a řekla to dvěma lidem. Karavana odešla bez ní. Tu další vybírala stejně pečlivě. Ještě jeden krok zpět, ještě trochu času, ještě jedna pozice, odkud je líp vidět — v boji jí to zachraňuje život.

Jaryna se dožila šedin a zemřela ve vlastní posteli. Ljubava to připomíná pokaždé, když někdo nazve její způsob boje zbabělostí. A ani jednou nahlas neřekla, že se k mlýnu nevrátila už třetím rokem, ačkoli je to tam čtyři dny cesty.