Velemyr

Historie

Velemyrovi jednou rozkázali ustoupit, a on ustoupil. Rozkaz byl správný. Dodnes si to myslí.

V tom je celá potíž jeho příběhu: není koho vinit.

Rodina z okolí Vojině byla velká a půdy měla právě tolik, aby v neúrodném roce nehladověla: pár koní, malé hospodářství a žádná ústa navíc. Velemyr byl nejstarší ze tří synů a od dětství byl zvyklý, že těžkou práci za něj nikdo neudělá.

Otec válečníkem nebyl, ale jako většina mužů z pohraničí měl kopí, sekeru a štít. Když přišla zpráva o nájezdu nebo o nebezpečí na cestě, muži z okolních osad se scházeli, stavěli hlídky a doprovázeli vozy na bezpečnější místa. Velemyr poprvé vyrazil s takovým oddílem v šestnácti.

Žádný skutečný boj se tehdy nestrhl. Tři dny mrzli na strážní věži nad Sulou, dvakrát zahlédli v dálce cizí jezdce a vrátili se domů. Takový život mu však byl srozumitelný: čekat, pozorovat, neplýtvat silami bez potřeby a být připraven jednat, když je to opravdu třeba.

Postupně začal chodit s hlídkou častěji — doprovázel kupce, hlídal dobytek při přehánění stád, několikrát se podílel na pronásledování menších tlup. Tehdy také začal nosit oštěp. Pro člověka, který neměl drahý luk ani čas na ustavičné cvičení ve střelbě, to byla prostá a srozumitelná zbraň. Velemyr se nesnažil házet co nejdál: čekal, až se protivník přiblíží dost blízko, a ještě před bojem muže proti muži udělal silný, přesný hod.

Dost brzy se ukázalo, že taková zbraň sedí právě jemu. Léta práce na hospodářství dala Velemyrovi silná ramena a výdrž. Dokázal znovu a znovu vkládat do hodu celou sílu a neochaboval tak rychle jako většina lidí. Časem se naučil nejen házet silně, ale dělat to stejně jistě i po dlouhém boji.

Ve dvaceti třech se Velemyr oženil a na několik let skoro přestal chodit na vzdálené výpravy. Pracoval s otcem, stavěl si vlastní dvůr a strážní službu postupně přenechával mladším bratrům. Zdálo se mu, že vojenského řemesla už měl v životě dost.

Pak přišel zimní nájezd. Hlídka zpozorovala útočníky příliš pozdě. Část obyvatel se stačila ukrýt za opevněním, ale několik dvorů zůstalo venku. Velemyr byl mezi těmi, jimž rozkázali ustoupit k bráně a nepokoušet se bránit jednotlivé domy.

Rozkaz splnil. Když útočníky zahnali, jeho dvůr byl vypálený a žena mrtvá.

Ani on sám nevyšel z té noci celý, jenže zranění utrpěl až po boji. Velemyr se pustil do rozebírání toho, co ze dvora zbylo, příliš zbrkle a o několik hodin příliš pozdě; ohořelý trám se svezl ze stěny a udeřil ho napříč přes hruď. Žebra srostla křivě a dodnes se ozývají při změně počasí. Ramena a paže mu zůstaly takové, jaké byly — hod tím neutrpěl ani o píď. Zato těžkou ránu do trupu snáší Velemyr hůř, než by ji měl snášet muž jeho postavy, a ví to líp než kdokoli jiný.

Velemyr nikdy nevinil ty, kdo rozkázali ustoupit. Chápe, že rozhodnutí bylo správné a že pokus udržet několik dvorů mohl stát mnohem víc životů. Od té doby však jen velmi nerad opouští pozici, kterou lze ještě udržet.

Dalších několik let strávil opět v hlídkových a žoldnéřských oddílech a začal nosit těžší výstroj než většina lidí s vrhací zbraní. Zprvu to byl prostě následek těch žeber a neochoty podruhé spoléhat na to, že nepřítel netrefí. Později se z toho stala součást jeho způsobu boje.

Velemyr nevidí velký smysl v tom neustále ustupovat a hledat novou pozici. Je-li místo dobré, je třeba ho držet; chce-li tě odtamtud protivník vytlačit, ať na to vynakládá vlastní síly. Těžká zbroj mu dovoluje přijmout zbloudilý šíp, kámen nebo nešťastnou ránu a nebořit kvůli tomu celý plán.

Hranice takové ochrany však dobře zná. Není bojovník první linie ani člověk, který dokáže dlouho vyměňovat rány. Zbroj potřebuje proto, aby neopustil dobrou pozici hned po prvním zásahu, ne proto, aby vyhledával boj muže proti muži. Sekeru nosí ze stejných důvodů jako většina lidí z pohraničí: je to pracovní nástroj, zbraň a věc, která se na cestě vždycky může hodit. Za dobrého bojovníka se sekerou se Velemyr nepovažuje. Pokud se k němu nepřítel dostal, znamená to, že se už něco pokazilo.

V boji s prvním hodem téměř nikdy nespěchá. Dokáže dlouho čekat, než protivník vyjde zpoza úkrytu, natočí se bokem nebo se přiblíží natolik, aby minutí bylo nepravděpodobné. Proto ho někdy mají za pomalého. Sám Velemyr soudí, že minutí ve spěchu je prostě zahozená zbraň. Zato když boj začne a cíle jeden po druhém vycházejí na výhodnou vzdálenost, drží tempo mnohem déle, než by se zdálo. Tam, kde jiný vrhač začíná šetřit síly, Velemyr pracuje dál. Právě v tom vidí svou výhodu: neudělat jeden nemožný hod, ale udělat mnoho silných a nedopustit, aby s únavou klesala i kvalita.

O Melaniji ví víc než ona o něm. Setkali se dvakrát a podruhé kdosi u ohně převyprávěl příběh o přechodu přes řeku: jak odmítla ustoupit a zdržovala útočníky, zatímco z osady prchali lidé. Velemyr poslouchal mlčky. Pak vstal a šel zkontrolovat koně. Nemyslí si, že jednala správně. Zároveň nemá sebemenší právo takový názor mít a moc dobře to chápe. Od toho večera s ní nepromluvil ani jednou.

S Hlibem Velemyr prosloužil celé léto. O tom, co potkalo každého z nich, nezačal mluvit ani jeden, ačkoli oba to dost rychle pochopili. Jenže to mlčení bylo jiné. Vedle člověka, který rovněž splnil rozkaz a rovněž ho nemůže nazvat nesprávným, se Velemyrovi mlčí snadno — právě proto nebylo o čem mluvit.

S Predslavou je to jednodušší, protože tam se spor týká jen železa. Oba drží pozici do posledního; rozdíl je v tom, že Velemyr na sebe bere zbroj, kdežto Predslava ji ze zásady nebere, a každý pokládá toho druhého za nerozvážného. Jednou se jí rovnou zeptal, co udělá, až štít nestihne. Predslava odpověděla, že pak štít nebyl tam, kde měl být. Velemyra ta odpověď neuklidnila.

V táboře si téměř vždycky najde práci. Dobře se vyzná v koních, umí spravit jednoduchý postroj, nasadit kolo na osu, nabrousit sekeru nebo pomoci s opevněním tábora. Nerad sedí nečinně a špatně chápe lidi, kteří si stěžují na únavu ještě dřív, než je práce hotová. Mluví málo a obvykle jen tehdy, když má co říct. K hádkám se staví klidně, ale když už jednou zaujal pozici, těžko ho přesvědčit.

Nemá rád složité plány s mnoha podmínkami a zvlášť nedůvěřuje těm, v nichž někdo musí stihnout, musí si nevšimnout nebo zaručeně ustoupí. Velemyr se vždycky ptá, co dělat, když se to nestane.

Loni na podzim oddíl ustupoval z pahorku, odkud se dala dobře ostřelovat cesta. Velemyr se sbalil jako poslední a nijak nespěchal: posbíral zbylé oštěpy, upravil řemen, ještě jednou se podíval dolů. Nikdo mu nic neřekl. Pozici viděl líp než všichni ostatní — a právě proto nepovažoval nebezpečí za dostatečný důvod ji opustit. Dostatečným důvodem je pro něj rozkaz — a rozkaz už jednou splnil včas a správně, a nic to nezachránilo.

Když mu rozkážou ustoupit příliš brzy, uposlechne. Ale téměř vždycky se ohlédne. Někdy — dvakrát.