Janka

Historie

Janku najímali, protože nevypadala jako bojovnice.

Mnozí v ní napoprvé viděli mladší příbuznou kupce nebo služku, která jede s karavanou, a omyl pochopili teprve ve chvíli, kdy potyčka už začala. Tajnou vražednicí přitom nikdy nebyla: plížit se Janka neumí, ve tmě nevidí o nic líp než ostatní a podřezávat spící jí zkrátka nikdo nenabízel. Její výhoda je mnohem prostší — v otevřeném boji jedná Janka rychleji, než se od ní čeká.

Blahobyt nikdy nepoznala. Matka prodávala na podilském tržišti to, co se podařilo koupit levněji: dnes ryby, zítra nitě, pozítří nic. Otec se nechával najímat jako nosič k cizím vozům a doma býval o nic častěji než cizí lidé. Bydleli v koutě cizí chalupy nad roklí, kterou každé jaro podemílala voda. Janka byla nejmladší ze tří dětí a brzy pochopila prostou věc: dokud jsi venku na ulici, nic nestojíš. Dvory, průchody mezi usedlostmi, sklady u přístaviště, levné krčmy a místa, kudy se dalo dostat z ulice do ulice rychleji než hlavní cestou, znala lépe než mnozí dospělí.

Počítat peníze se naučila dřív, než nějaké měla, a téměř neomylně poznala, když ji chtěli ošidit při vracení. Smlouvat přitom neměla ráda: když se hovor táhl příliš dlouho, dokázala přistoupit na horší cenu jen proto, aby konečně skončil. Na tržišti ji brali na nošení, hlídání místa a běhání se vzkazy, a právě odtamtud znala půl města.

První skramasax se k ní dostal z cizích rukou: levná obnošená čepel se setřenou značkou, kterou starší bratr vyměnil u strážného za půl dne práce. Dlouho ho Janka nosila jako nástroj: řezala provazy, otevírala žoky, čistila ryby. Bojovat krátkou čepelí se naučila mnohem později.

V sedmnácti začala často chodit do krčmy na Podilu, kde se scházeli povozníci, najatí strážci a nosiči. Tam se seznámila s Dobrynem — bývalým knížecím družiníkem, který teď chodil s žoldnéřskými oddíly a mezi výpravami se často zastavoval v Kyjevě.

Dobryn ji neučil žádným složitým chvatům. Opakoval jedno: krátká zbraň neodpouští nerozhodnost. Když už ses dostala tak blízko k člověku s mečem, sekerou nebo kopím, na krásný boj nezbývá čas. Musíš jednat dřív než on.

K tomu se Janka ukázala velmi nadaná. Síly měla málo a v těžké výstroji se cítila jako zavřená. Rychlost však měla vlastní, ne naučenou: dobře vycítila okamžik a po nezdařeném pohybu téměř nestrnula. Když první rána neprošla, nesnažila se silou prorazit tutéž obranu: změnila úhel, udělala další krok, hledala jiné místo. A někdy — prostě jiný cíl.

Dobryn se jí dlouho snažil vysvětlit, že rychlost je užitečná jen tak dlouho, dokud člověk sám rozhoduje, kam se pohybuje. Janka si tu větu zapamatovala. Dodržovat ji se naučila mnohem hůř.

Časem si začala vydělávat doprovodem menších nákladů po Kyjevě a potom i krátkých karavan mezi sousedními městy. Při jednom z přepadení Janka poprvé pochopila i slabinu takového stylu. Jednoho z útočníků už zranil jiný strážce; viděla příležitost, vrhla se vpřed a rychle ho dorazila, dalšího stihla zranit jako první, a třetího si nevšimla. Rána ji zasáhla do boku a zlomila jí dvě žebra. Kdyby nezasáhl jiný strážce, Janka by ve svém prvním vážném boji nejspíš zahynula.

Ta příhoda ji měla udělat opatrnější. Udělala. Ale ne tolik, kolik by si přáli lidé kolem ní. Janka si vzala lehkou zbroj: po zlomených žebrech se jí vycházet úplně bez ochrany zdálo hloupé. Těžkou zbroj si také zkusila, ale nechtěla za ni platit každým krokem. Potřebuje ochranu, v níž se ještě dá rozmyslet a vyrazit na druhou stranu.

Se štítem se dohadovala déle. Nakonec vzala střední — pro případy, kdy bude muset jít na nepřítele přímo proti jeho zbrani. Skramasax zůstává týž, ale za štítem se hůř trefuje a každá rána bere víc sil. Když se dá zajít z boku, Janka raději nechává ruku volnou. Štít už uznala za užitečný; že ho potřebuje, jí však musí pokaždé znovu někdo dokázat.

Po několika letech Janka Dobryna potkala znovu — to už se zmrzačenou nohou. O tom, co se stalo, řekl málo: nohu mu zlomili v potyčce, oddíl šel dál bez něj a jeho nechali v cizí vesnici s měšcem peněz a s dohodou s jednou místní rodinou. Kdo přesně to rozhodl, Dobryn neřekl a Janka se neptala: z toho, jak o tom nemluvil, bylo jasné, že to nebyl nepřítel.

Janka dobře chápe, že nevydrží to, co vydrží těžce ozbrojený válečník. Nedrží průchody, nestaví se proti několika nepřátelům a nerada si dlouho vyměňuje rány s člověkem, který je připraven odpovědět na každý její výpad. I se štítem stále hledá, kam uhnout, aby další rána šla mimo.

Právě proto pořád vyhlíží okamžik, kdy je protivník už zaměstnán někým jiným. Nejraději má nepřítele, který se nedívá na ni. Když druh protivníka zaváže bojem, když se ten natočí bokem, když se raněný pokouší ustoupit nebo když střelec zůstal bez krytí — právě tehdy Janka usoudí, že přišla řada na ni.

Proti už oslabeným je zvlášť nebezpečná, a ne proto, že raněného je snazší zabít. Pro ni je důležitější něco jiného: raněný člověk už udělal část své volby. Ustupuje. Kryje si ránu. Sleduje toho, kdo ho zranil. To znamená, že na Janku mu zbývá méně pozornosti, a Janka často víc nepotřebuje. Jeden nepřítel, který už nepředstavuje hrozbu, je téměř vždycky užitečnější než dva trochu zranění. Proto se její rozhodnutí někdy zdají krutá. Janka to tak nevidí: když už člověk vstoupil do boje, nechat ho být jen proto, že je raněný — to je podivné pojetí milosrdenství.

Po několika letech doprovázení karavan se přidala k malé skupině žoldnéřů a poprvé začala bojovat ne jako strážkyně, která doufá, že se potyčce vyhne, ale jako plnohodnotná bojovnice. Oddíl byl dobrý, ale neměl dlouhého trvání. Velitel měl rád riskantní zakázky, protože se za ně platilo víc, a Janka s tím byla docela spokojená, dokud riskovali všichni společně.

Pak měl oddíl provést kupce krajem, kde řádila velká tlupa lapků. Velitel o nebezpečí věděl, ale zatajil je před většinou lidí a vyjednal dvojnásobnou mzdu jen pro sebe a dva nejbližší druhy. Na karavanu zaútočili. Několik lidí zahynulo. Janka přežila a pravdu se dozvěděla až po návratu.

Žádnou pomstu nechystala a zabít bývalého velitele se nepokoušela. Prostě si vzala peníze, které jí patřily. Pak si navrch vzala ještě část jeho peněz. Když se ji pokusil zastavit, Janka mu řekla, že buď s tou částkou může souhlasit, nebo vysvětlit ostatním žoldnéřům, kolik přesně dostal za jejich životy. Souhlasil.

Od té doby velmi špatně snáší lidi, kteří tají riziko před těmi, kdo ho mají nést. Nebezpečí, o kterém ví, ji děsí málo. Nesnesitelné je pro ni něco jiného: když za ni někdo rozhodl, že vědět to nemusí.

S Dzvenyslavou se kvůli tomu už opravdu pohádaly. Před několika lety spolu vedly karavanu a Dzvenyslava zadržela zprávu o tom, že cestu vpředu kdosi hlídá — usoudila, že to vědět nikomu nepomůže. Janka se to dozvěděla uprostřed boje. Dzvenyslava je dodnes přesvědčená, že udělala správně. Janka mnohem snáz odpustí špatné rozhodnutí než rozhodnutí přijaté za ni.

S Hlibem je to naopak: dráždí ji od první hodiny a už několik let ho má ráda. Pohybuje se později, než ona potřebuje, útočí na jiné cíle, než které ona pokládá za hlavní, a neopustí výhodné místo kvůli příležitosti rychle skoncovat s raněným. Janka o něm říká, že je to člověk, který se nejdřív zeptá na svolení vlastního štítu. Jenže právě vedle Hliba se jí bojuje nejlépe, protože jí dává to, co jí samotné chybí: pevný bod, kolem něhož se dá riskovat.

V běžném životě je Janka hlučná, zvědavá a velmi snadno se seznamuje s lidmi. Dokáže si přisednout k cizinci, za deset minut vědět, odkud jede, a za hodinu se s ním už přít, jako by se znali mnoho let. Dlouho se zlobit kvůli maličkostem neumí, zato vážné křivdy si pamatuje dobře. Má ráda hazardní hry, i když hraje průměrně, a pořád je si jistá, že příště určitě pozná, kdy soupeř jen předstírá. Téměř nikdy to nepozná. Peníze utrácí rychle — dokáže několik týdnů šetřit na drobnostech a pak za jediný večer koupit věc, která se jí prostě zalíbila. Zato bojovou výstroj udržuje velmi pečlivě: zbraň není nejdražší, ale vždycky je ostrá, pochva padne a lehká zbroj sedí tak, aby na ni v boji nemusela myslet.

U Vasylkivu třikrát zaútočila na jednoho a téhož kopiníka. Poprvé ji odrazil. Podruhé ji odrazil a skoro ji zasáhl. Potřetí zašla z druhé strany a věc dokončila, a potom půl dne nemohla pořádně otočit krkem.

Tak si to také pamatuje: vyšlo to. Rozdíl mezi tím, že přežila, a tím, že rozhodnutí bylo správné, Janka nevidí — a nehledá ho. Zatím ji ten rozdíl stál dvě žebra, několik jizev a ani jednou ji nestál víc.