Zorjana

Historie

Zorjana odmítla dobrý sňatek, a právě tím začalo všechno ostatní.

Ženich nebyl krutý ani chudý. Z praktického hlediska byl sňatek výhodný, a právě proto bylo její odmítnutí pro rodinu tak nepochopitelné. Žádný noční útěk se nekonal, stejně jako hádka s otcem: Zorjana prostě přede všemi řekla, že nehodlá prožít celý život na cizím dvoře jen proto, že je to rozumné rozhodnutí pro ostatní. Bylo jí dvacet tři.

Rusaniv ležel den cesty od Kyjeva, při cestě na Perejaslav, a Zorjanina rodina v něm patřila k těm, za kterými se chodilo pro půjčku, ne k těm, kdo si půjčovali. Otec měl několik lánů půdy, koně a dobytek; k urozeným nepatřili, zato žili mnohem lépe než sousedé. Zorjana byla nejmladší dítě a jediná dcera, a zatímco tři bratři pracovali s otcem na poli, jí častěji svěřovali dobytek — a to znamenalo celý den daleko od domova, při přehánění ovcí mezi pastvinami.

Právě tehdy se naučila zacházet s prakem. Zprvu to byla dětská hra, potom obyčejný pracovní nástroj: kamenem lze zahnat psa, vyplašit lišku, srazit ptáka nebo přimět cizího koně uhnout stranou, aniž by se k němu člověk musel přiblížit. Zorjana se brzy naučila trefovat lépe než bratři. A ještě rychleji pochopila, že to nemají rádi.

Meč přišel mnohem později. Jedna ze strážkyň kupeckých karavan jménem Ždana několikrát do roka nocovala na jejich dvoře; když uviděla, jak Zorjana cvičí dřevěnou holí proti bratrovi, ze žertu jí ukázala pár jednoduchých pohybů. Příště ji Zorjana poprosila, ať jí ukáže další. Tak to šlo několik let.

Dělat z ní mečnici z povolání se Ždana nechystala — ukazovala to, co pokládala za užitečné pro člověka, který se jednoho dne může ocitnout v nebezpečí: jak držet odstup, jak číst postavení ramen a nohou, kdy ustoupit a kdy vzdálenost zkrátit sama. Víc než samotné umění meče se Zorjaně zalíbila myšlenka, že různí protivníci potřebují různé odpovědi. Proti silnějšímu člověku nemusíš dokazovat, že jsi silnější. Proti rychlejšímu nemusíš nutně běhat rychleji. Je třeba najít to, co je protivníkovi nepohodlné. Ta myšlenka jí zůstala mnohem déle než kterýkoli jednotlivý chvat.

Rodina její cvičení neschvalovala, ale ani nezakazovala: otec byl přesvědčen, že ji to časem přejde. Nepřešlo.

Po odmítnutí sňatku poprvé doopravdy opustila domov. Nejdřív se přidala ke karavaně, která mířila do Kyjeva — ne jako najatá strážkyně, ale prostě jako pomocnice. V Kyjevě strávila přes rok, pracovala na dvoře jednoho kupce, několik měsíců vypomáhala v krčmě, pak zase odešla s karavanami. Tehdy také poprvé viděla skutečný boj: na cestě karavanu přepadli loupežníci, jeden ze strážců padl téměř hned a Zorjana nejdřív házela kameny zpoza kola, a když se jeden z útočníků přiblížil příliš, vzala meč padlého. Později si skoro nedokázala vybavit, co přesně dělala. Meč si však nechala.

V dalších letech postupně přešla od příležitostných výdělků ke stálému doprovodu karavan a právě tam se utvářel její způsob boje. Výhodu měla jedinou, zato vzácnou: Zorjana velmi rychle poznala, do jakého boje se nemá cenu pouštět.

Má-li před sebou střelce, zkrátí vzdálenost a donutí ho sáhnout po zbrani, se kterou zachází hůř. Je-li protivník silnější v boji muže proti muži, udělá opak: ustoupí, vytáhne prak a přinutí k pohybu jeho. Pokud nepřítel zaujal výhodné místo, nemusí se ho nutně snažit odtamtud vytlačit — někdy je jednodušší jít tam, kde jeho výhoda nic neznamená. Střední štít si vzala ze stejné úvahy. Těžký by spolehlivěji kryl přiblížení — pro ni nejnebezpečnější část boje —, zato každý další její rozmach by šel ztěžka. A přískok dělá právě kvůli tomu, co začíná po něm. Zorjana dává část ochrany za svobodu vést boj dál po svém.

Zbroj nemá a už dávno to není otázka peněz. Zprvu opravdu neměla čím platit: Zorjana začínala jako pomocnice u karavany, ne jako najatá strážkyně, a železo jí nikdo nevydal. Potom se peníze objevily, chuť však ne. Všechno ostatní ve své výstroji může změnit uprostřed boje: meč odložit, prak vytáhnout, štít spustit, místo opustit. Zbroj ne — oblékáš ji ráno, žiješ s ní celý den a ona předem rozhoduje, jaký boj budeš mít. Jednou se Zorjaně dostala dobrá zbroj téměř zadarmo. Nosila ji dva týdny a prodala, s krátkým vysvětlením: ve zbroji dvakrát zůstala tam, odkud by dřív odešla.

Rozpor v tom nevidí. Meč a prak pro ni nejsou dvě různá řemesla, mezi nimiž je třeba volit, ale dva nástroje: když je jeden právě nešikovný, je třeba vzít druhý. Proto těžko chápe lidi, kteří jsou příliš hrdí na to, jak přesně bojují. Dokáže si vážit dobrého mečníka, dobrého lučištníka, silného štítonoše — ale nechápe, proč by člověk dál dělal to, co mu jde nejlíp, když se to právě teď nevyplácí.

Za léta s karavanami poznala Zorjana různé cesty, několik měst a desítky malých osad. Některé oddíly opustila po jediné výpravě, s jinými strávila měsíce, a jednou chodila skoro dva roky s touž skupinou kupců mezi Kyjevem, Perejaslaví a Černihivem — a právě tehdy poprvé ucítila, že se může nazývat ne náhodnou pomocnicí u karavany, ale opravdovou strážkyní. Znali ji jako člověka, který nemá jedno zřejmé zaměření, zato skoro vždycky najde způsob, jak být užitečný. Někdy její úkol nespočíval v tom, aby napáchala co nejvíc škody, ale prostě v tom, aby se rychle ocitla tam, kde před pár minutami nikdo nebyl. Právě to se jí líbilo nejvíc.

V boji je téměř neustále v pohybu. Ne nutně daleko: někdy stačí jeden krok, aby se změnil úhel útoku; dva — aby protivník ztratil pohodlný cíl; několik — aby střelec, který se před chvílí cítil v bezpečí, náhle uviděl před sebou meč. Pozici nevnímá jako místo, které je třeba udržet. Dobrá pozice je pro Zorjanu místo, které je užitečné teď; za minutu to může být úplně jiné.

S Ljubavou jsou si, zdálo by se, podobné: obě se hodně pohybují, obě se nepoutají k jednomu místu. Důvod je však jiný, a Zorjana to nepochopila hned. Ljubava se pohybuje, aby proti ní nepřítel nevytvořil výhodný útok. Zorjana se pohybuje, aby sama našla výhodnější. Jedna odchází od nebezpečí, druhá jde za příležitostí, a ve špatný den to vypadá úplně stejně.

Neukázněnou ji to nedělá. Je-li rozkaz držet bránu, Zorjana bude držet bránu. Zní-li však rozkaz „nepropusť nepřítele“, vůbec si nemyslí, že k tomu musí stát na jednom místě až do konce boje.

Jednu zimu přečkala v oddíle, kde byl starším střelcem postarší muž jménem Radovan. Pokaždé, než vyrazili, chtěl vědět, co dělat, když led nevydrží, když průvodce zalže, když druhý oddíl nestihne dorazit. Zorjanu to unavovalo: většina těch běd se buď vůbec nestane, nebo bude mít vlastní východisko, až se stane. Radovan odpověděl, že východisko se připravuje předem, ne nachází. Tehdy se zasmála. Dnes, když odchází z místa, které někdo pokládal za součást plánu, Zorjana někdy stihne pomyslet, jestli po sobě nenechává jen prázdné místo — a myslí na to už za běhu, stejně jako dřív.

Méně pohyblivou ji to neudělalo. Jen o něco méně bezstarostnou.

V běžném životě je Zorjana společenská a mezi cizími lidmi se cítí volně. Ráda se vyptává na místa, kde ještě nebyla, zajímá se o obchodní cesty, města a cizí zvyky; dokáže hodiny poslouchat vyprávění o městě, které nikdy neviděla, a druhý den ráno se už ptát, kolik dní se tam jde. Novému místu se přizpůsobí rychle: najde, kde koupit jídlo, kdo zná místní cestu, na koho je lepší se neobracet a kdy je čas jít dál. Za téměř deset let samostatného života se naučila vstupovat do nového prostředí tak snadno, že si někdy sama nevšimne, jak neobvyklé je to pro ostatní.

O vlastní rodině mluví Zorjana mnohem méně často — ne proto, že by se styděla. Naopak. Moc dobře ví, že by se mohla vrátit: otec by se nejspíš už tolik nezlobil, bratři by si z ní stejně utahovali, matka by plakala, ale dveře jí zavřené nejsou. Za ta léta několikrát zajela domů, nejdřív nakrátko, potom zůstávala déle. Návrat už nepovažuje za porážku. Zůstat navždy však stejně nemůže: sama možnost odejít pro ni dodnes znamená příliš mnoho.

Věci má vždycky sbalené. Ne proto, že by čekala přepadení — prostě je to tak klidnější; když rozhovor dojde k „zůstaneš, nebo půjdeš“, Zorjana je už půl dne sbalená a všimne si toho jako poslední. V boji jí tentýž dar často zachraňuje život: když jeden způsob nefunguje, zkusí jiný; když se pozice zhoršila, změní ji; když nepřítel získal výhodu, hledá místo, kde ta výhoda zmizí. Mimo boj funguje tentýž přístup mnohem hůř. Nepříjemnou práci lze vyměnit. Špatnou službu opustit. Nepohodlné místo nechat za zády. Kdysi Zorjana stejně snadno přidávala do toho seznamu i lidi.

Teď už ne tolik. Za léta na cestách několikrát pochopila, že některé věci ztěžknou, aniž by přestaly být správné. Dodnes je přesvědčena, že člověk nemá dovolit okolnostem ani cizím rozhodnutím, aby určovaly celý jeho život — jen teď ví, kolik to přesvědčení stojí. Její dveře jsou dosud otevřené, kdežto většina lidí, s nimiž sdílí oheň, domov vůbec nemá. O tom se Zorjana snaží nemluvit nahlas.