Radovan

Historie

Radovan vždycky ví, kolik ovsa v táboře zbývá.

Není to ctnost, ba ani hospodářský zvyk, i když hospodářem byl. Je to tatáž vlastnost, kvůli níž se každý večer před spaním podívá, kde leží meč.

Vyrostl na velkém statku nedaleko Morovijsku, u cesty, po níž skoro denně táhli kupci, pocestní i malé vojenské oddíly. Otec měl půdu, koně a několik vozů a nežil jen ze samotného hospodaření: poskytoval lidem nocleh, přepřahal koně, pomáhal vézt zboží dál na sever. Radovan byl nejstarší syn a odmalička věděl, že statek jednou připadne jemu. Otec ho učil počítat pytle obilí, prohlížet kola před cestou a nevěřit člověku jen proto, že je dobře oblečen. Nečekali od něj hrdinské činy, ale umění udržet statek v pořádku, a dlouho mu to docela vyhovovalo.

Se zbraní se seznámil díky cestě. Vozové kolony někdy stály na dvoře několik dní a s nimi se zastavovali strážci z různých zemí. Fustibal Radovan poprvé uviděl v rukou starého žoldnéře, který doprovázel kupce ze západu, a ta zbraň mu připadala nesmyslná — dlouhá, nešikovná, potřebuje mnohem víc místa než obyčejný prak. První kameny, které zkusil vymrštit, letěly kamkoli, jen ne do cíle.

Právě proto pokračoval. Radovana vždycky dráždily věci, u nichž nechápal, jak fungují.

Starý strážce zůstal kvůli zlomené noze na jejich statku skoro měsíc. Za tu dobu se Radovan naučil správně vkládat kámen, vycítit okamžik vypuštění a nesnažit se napravit špatný rozmach silou paží. Přesným se nestal hned, zato rychle pochopil hlavní výhodu fustibalu: když správně zvolíš místo, můžeš začít boj dřív, než je většina protivníků schopna odpovědět. Ta myšlenka se mu zalíbila.

Když bylo Radovanovi dvacet šest, otec těžce onemocněl. Dalších několik let skoro neopouštěl hospodářství a postupně převzal všechny rodinné záležitosti, a po otcově smrti přešel statek na něj. Právě tehdy se stalo to, co Radovan později nazýval největší chybou svého života.

V okolí několikrát přepadli pocestné. Lidé mluvili o lapcích, kteří se srocovali v malých tlupách podél cesty. Sousedé navrhovali postavit společnou stráž, ale Radovan odmítl: zdálo se mu, že útočníci hledají snazší kořist a na velký statek, kde je vždycky plno lidí, si netroufnou.

Lapkové přišli v noci. Rychle se hospodářství zmocnit nedokázali, ale zapálili dvě stavení a snažili se zahnat obyvatele do dvora. Radovan stihl zorganizovat obranu: dokud se nepřátelé blížili, střílel zpoza ohrady z fustibalu, a když dorazili k bráně, vzal meč a štít. Útok odrazili. Jeden z jeho mladších bratrů zahynul.

Od té doby Radovan už nikdy neřekl, že nějaké nebezpečí asi nenastane.

Hospodářství přenechal jinému bratrovi. Rodina to zprvu brala jako dočasné rozhodnutí a sám Radovan říkal, že odchází jen na pár měsíců: najde tlupu lapků, která se potulovala po okolí, pomůže udělat cesty bezpečnějšími a vrátí se. Nevrátil se. Od té doby uplynulo mnoho let — vozové kolony, celní stanoviště, městské brány, strážní posty a krátká tažení. Oddíly měnil mnohem méně často, než by za mlada měnil práci: když najde lidi, jimž se dá věřit, nebo velení, které bez potřeby nedělá hlouposti, Radovan raději zůstane.

Nejdéle vydržel pod družiníkem jménem Boryvoj, který nezačínal srážku bez potřeby a na cestu k ústupu myslel ještě před bojem. Radovan ho dodnes považuje za nejlepšího velitele, pod nímž kdy sloužil. Že si s takovým člověkem mohl někdo nerozumět, je pro něj dodnes záhadou.

Za léta služby viděl dost mladých bojovníků, rychlejších a silnějších než on, kteří mnohem lépe vládli mečem. Mnohé z nich přežil. Statečnějším ho to neudělalo — spíš naopak. Radovan čím dál méně věří v situace, z nichž se bude muset nějak vykroutit, a čím dál víc si cení prostých výhod: dobrého postavení, pevné zbroje, dostatečné zásoby kamení a druha, který bude opravdu stát tam, kde slíbil.

Těžkou zbroj nezačal nosit z lásky k boji muže proti muži. Naopak: rychle pochopil, že fustibal z něj dělá nápadný cíl. Lučištníci se ho snažili přinutit, aby opustil postavení, prakovníci odpovídali kamením a ti, kdo na něj nemohli dosáhnout zdálky, prostě šli vpřed. Plýtvat silami na neustálé ustupování Radovan nechtěl a zbroj mu dovolovala zůstat tam, odkud je na bojiště dobře vidět. S věkem na tom záleží ještě víc: nejpohyblivějším bojovníkem v oddíle se už dávno být nesnaží, zato se snaží rozhodnout jednou, ale správně,, kde bude stát.

V boji skoro vždycky začíná nejvzdálenějším cílem, který mu opravdu může odpovědět. Nejbližší protivník ho zajímá málo, pokud ještě nějakou dobu nebude nebezpečný; místo něj Radovan hledá lučištníky, prakovníky, vrhače a lidi za hlavní linií. Za lepšího střelce, než je dobrý lučištník, se nepovažuje. Jen se snaží začít střílet dřív.

Fustibal vyžaduje hodně sil a Radovan nedrží po celý boj stejné tempo: po silném hodu umí vyčkat, zhodnotit bojiště a teprve pak chystat další. Mladší střelci ty přestávky někdy pokládají za pomalost. Radovan tomu říká nechuť přijít o dech dřív než nepřítel.

Když k němu protivník přece jen dojde, fustibal odloží, vezme meč a střední štít a zůstane na místě. Štít právě střední. Těžký by kryl lépe, ale ještě víc by oslabil jeho odpověď mečem: Radovan nepotřebuje jen čas za štítem, ale i možnost odpovědět dost nebezpečně, aby ho protivník nemohl beztrestně držet v boji zblízka. Jakmile se před ním znovu uvolní prostor, vrací se k fustibalu. Meč pro něj není druhým oborem: nemá rád souboje a boj zblízka sám skoro nikdy nevyhledává. Jeho úkol je prostší — nedovolit protivníkovi rychle projít dál. Zbroj přijme, čemu se nestihl vyhnout, a štít dává čas. I když k němu dojde několik nepřátel, Radovan postavení hned neopustí — ale dobře chápe, že od té chvíle už čas pracuje proti němu.

V běžném životě se mnohem víc podobá hospodáři ze statku než vojákovi z povolání. Neustále počítá zásoby, pamatuje si, komu se co vydalo, a zlobí se, když se dobré věci kazí jen proto, že je někdo špatně uložil. Když v táboře něco dojde, Radovan o tom skoro vždycky ví dřív než ostatní — a obzvlášť ho dráždí, když tomu mladší říkají bručení a za dva dny se přijdou ptát, kde vzít náhradní řemen. Radovan to obvykle ví. K lidem se staví opatrně: prvnímu dojmu nevěří, víc poslouchá, než mluví, pamatuje si drobné rozpory a nerad klade přímou otázku, když může počkat, až se odpověď ukáže sama.

Kdysi sloužil několik let spolu s Ratyborem a zvenčí se zdáli stejní: dva starší muži, kteří kontrolují cizí řemeny a počítají cizí zásoby. Ve skutečnosti mají společného málo. Ratybor to dělá, protože se cítí zodpovědný za všechny. Radovan — protože nevěří, že to dobře dopadne. Jeden hledá, koho ochránit; druhý hledá, co se pokazí. Vycházeli spolu výborně a každý z nich považoval toho druhého za podivína.

Mnohem hůř to bylo s mladým kladivníkem jménem Borymyr, který půl roku sloužil pod ním. Ten si cíl vybral jednou a rozhodnutí už nepřehodnocoval, kdežto Radovan přehodnocuje každé až do poslední chvíle. Oba si byli jistí, že ten druhý kvůli tomu jednou padne. Oba se mýlili, aspoň zatím.

Neustále čeká to nejhorší, a to je na něm nejtěžší. Vždycky chce mít zásobu jídla, další cestu k ústupu, hlídku navíc a plán pro případ, že první plán selže. Na tažení to často zachraňuje lidi. V běžném životě to z něj dělá těžkého souseda: Radovan jen stěží uvěří, že se člověk někdy opravdu opozdil náhodou, že cizí chyba nebyla nedbalost a že podivný zvuk v noci je prostě zvuk. Příliš dobře si pamatuje tu noc, kdy byl přesvědčen, že útočníci nepřijdou.

S léty ta vlastnost nezeslábla. Jen je méně nápadná: Radovan se naučil nemluvit nahlas o každém nebezpečí, které vidí. To neznamená, že je přestal vidět.

Právě proto se před spaním vždycky podívá, kde leží meč, jestli nepovolil řemen na štítu a kolik kroků je od jeho místa k východu. Dávno ví, že většinu nocí se nic nestane. To vědomí mu nestačí.